Doma se jméno Jana Klusáka (coby herce i autora hudby) nejčastěji spojuje s kultovními filmy či s Divadlem Járy Cimrmana. Výrazná a nepřehlédnutelná je však jeho stopa na poli skladatelském. Byl žákem J. Řídkého a P. Bořkovce a jako jeden z prvních se - i přes odpor režimu - odvážně přiklonil k technikám Druhé vídeňské školy, Nové hudby, dodekafonie a serialismu. Na předkládaném kompletu Invencí je zřejmá cesta, kterou skladatel urazil za více než půl století od dokončení první z nich (1961). "Svou formu jsem nazval termínem známým od J. S. Bacha - invence, odjakživa název pro formu o jediné hudební myšlence ... Teprve značně pozdě jsem si všiml, že jsem od svých prvních skladatelských pokusů pátral po hudební formě o jednom tématu, odtud i můj silný zájem o fugu. Invencí mi bylo dopřáno prožít štěstí ze vzniku nadosobního řádu. O Sedmé invenci řekl Roman Berger nezapomenutelnou větu "...oblaka táhnoucí po nebi...". Pokládal bych za štěstí, kdyby po mně na světě zůstala oblaka táhnoucí po nebi."

Invence Jana Klusáka - půl století odvážného hledání dokonalosti formy!